Občas nad články redaktorů zůstává rozum stát a sami sebe se musíte ptát, zda je vůbec možné zveřejňovat myšlenky, jež pomalu a nenásilně nabádají jiné k mýcení křesťanských svátků. A tak se ptám, v jakém světě to vlastně žijeme, v jaké zemi, co jsme za národ a zda vůbec ještě jsme hrdým národem?
Jen den před svátkem svatého Mikuláše vyjde článek o šocích, traumatizování, s vyjádřením psychologů a nešťastných rodičů postižených dětí. Kdo je ten, kterému vadí český čert, anděl a Mikuláš? Kdo to tak načasoval?
Čert, anděl a Mikuláš. Zlo, dobro a spravedlnost, ale také věčný boj, kde je dáno vítězství. Jakým způsobem měli ne před lety, ale staletími, rodiče vyložit základní podstatu křesťanské ideologie svým dětem, než spojením těchto tří bytostí, tím nejgeniálnějším spojením tří vlastností člověka? Lépe to nikdy nemohlo být vymyšleno.
Neustávající boj našich kladných vlastností proti záporným s věděním, že vítězství je vždy nakloněno dobru a prohra zlu. Soud a spravedlivý trest.
Od nejútlejšího věku se tak člověk učil tomu, jakým má v životě být. Jako maličké děti jsme se v podvědomí báli čertů a připomínáno nám bylo naše chování. Někdy nám tak Mikuláš přes prosby anděla dal i to uhlí a požádal čerta o naše umístění do pytle. Cítili jsme jen to provinění a i v tom pubertálním věku hráli překrásnou hru o pamlsek od našich rodičů. Nepřipadalo nám, že jsme čerty traumatizováni.
Píše se rok 2021 a za nedlouho budeme psát o číslici vyšší letopočet. Stojíme na prahu doby, kdy nám začíná být vštěpováno, že anděl, čert i Mikuláš jsou přežitkem a děti jsou přespříliš traumatizované těmito postavami v moderním světě. To tak vadí vítězství dobra, nebo ten starý svět?
Nejedná se náhodou o přípravu maličkého národa uprostřed Evropy na něco, co neodkladně přijde, o přípravu a uvyknutí na nové zvyky?
A tak se mi zdá, že ta traumatizace dětí není ničím jiným, než politickou záležitostí.
Petr Enc