Vážení bratři, sestry, přátelé našeho společenství, kamarádi.
Tak jako každý rok, je nepsanou, ale o to více upřímnou povinností, Vám, všem svým blízkým, popřát krásné a důstojné prožití nejdůležitějších svátků, které se nám blíží. Svátků vánočních.
Vánoce, co jsou pro nás současné Vánoce? Již nejsme maličkými dětmi, které s rozzářenýma očima, v nichž je vidět nefalšovaná radost a nepopsatelné štěstí, v bezelstném očekávání spěchají k ozdobenému stromečku s tušením něčeho výjimečného. Radujíc se z okamžiku, který nastal. Zestárli jsme, ale navždy s kapičkou slzy v oku na to vzpomeneme.
Vidíme rozzářené oči našich dětí. Stejné jako ty naše v jejich věku a slzička se objeví. Já to vím, že tomu tak je. Cítíme totiž ve svém nitru tlukot dětského srdce, které k nám hovoří.
O to více slz se mi hrne do očí dnes, kdy v přetěžké době, kterou je celé lidstvo sužováno, se jakási eurokomisařka Helena Salliová nelichotivě vyjadřuje k tomu nejcennějšímu, co křesťanský svět má. V namyšlenosti, bezmezné touze po moci a po vytvoření jakési pseudounie rovnosti v Evropě, káže otevřeně proti slovu Vánoce. Popuzuje a uráží nejenom křesťanský, ale i pohanský svátek, jenž tu po tisíciletí slaví i ateistická společnost celého světa, ne jenom věřící v Krista.
Kam až naše společnost došla, když nás mají vést a chránit lidé, kteří touží brát našim dětem to, co jsme prožívali my? V čele nám stojí ti, kteří nás zatracují a chystají nám porobu, útisk a zmar, místo aby nás bránili.
Kouzlo Vánoc mizí. Vnímáme to, trápí nás to, ale nic s tím neděláme. Necháme si pomalu, ale cíleně ubírat národní zvyky těchto svátků. Přebíráním obyčejů a nálad z jiných zemí ničíme bezmyšlenkovitě naše české tradice, budované po staletí našimi předky. Stali jsme se čistě konzumním národem?
Nenechte vzít našim dětem české Vánoce!
Bojujte za návrat štědrovečerní večeře, hajte českou písničku, české zvyky, národní jídla. Stůjte při sobě jako rodina i společnost. Vždyť Ježíšek rozdává dárky nejenom u nás, ale i jiných katolických zemích. Oslavujeme Narození Páně a nemusíme všichni chodit do kostelů, abychom si to připomenuli. Ale vstoupíme-li do nich, jak poznáme, kdo v Boha věří, a kdo ne?
Víru nám nikdo nevnucuje, ale přesto ji málokdo z nás ve své osobě veřejně popře. Jsme ve svém nitru křesťany. Předali nám nevědomky víru naši dědové a prababičky. I je ctěte a nenechte jim zapomenout. Byli hrdí na český a moravský národ a na Vánoce by si nikdy nenechali sáhnout.
Ustupováním nic nezískáme, jen budeme pomaličku natlačeni do kouta a nuceni se podřídit. Zmizí-li Vánoce, zmizíme i my.
Petr Enc
Generální převor CCy